Internetový obchod s velkým výběrem zboží z Indie

Vzpomínky na Indii

Připravili jsme pro vás čtení na pokračování. Následující články vyšly a postupně vycházejí v časopise Nama Hatta (časopis Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny).

Rodasí deví dásí


I. část, II. část, III. část, IV. část, V. část, VI. část


VZPOMÍNKY NA INDII - ČÁST VI.

Rodasí s manželem ve vlaku do PuríSVÉRÁZNÁ INDIE(část šestá)

Předem se omlouvám za následující článek, možná se bude zdát trochu nevhodný, místy až nechutný, ale popisuji své zážitky z Indie a tento patří rozhodně k jedněm z nejsilnějších. Proto vás předem prosím o toleranci.
Cesta do Džagannáth Purí
Minulý rok v únoru (2006) jsme opět vyrazili na nákupy. Podnikli jsme naši tradiční pouť po všech obchodních místech v Džaipuru, Dillí a Vrindávanu. Kromě úporného boje s mravenci v Dillí, kteří se zabydleli v koupelně, v pokoji i v naší posteli a mého nachlazení se nic neobvyklého nestalo. Naopak, neobvyklé nás teprve čekalo. Po našem měsíčním nakupování nás za odměnu čekala společnost oddaných z Čech, kteří přijeli na festival Goura - púrnimá. Převážná část těchto oddaných byla v Indii poprvé, tak jsem se těšili, že konečně nebudeme v Indii stále ve dvou a navíc budeme nápomocní oddaným při jejich pobytu ve svatém dhámu Majápuru, Vrindávanu a Džagannáth Purí.
Dlouho očekávaný den nastal a oddaní brzy ráno přijeli do chrámu Rádha - Partasarthi v Dillí.
Když si odpočinuli po dlouhém cestování z Evropy, prohlédli si chrám a okolí.
Domluvili jsme se s matadžími a vyrazili jsme na nejbližší tržiště, které je mimo jiné rájem pro všechny ženy. Jsou tam obchody s bindi, ozdobami, náramky, pandžábími, látkami, sárími…..
Chtěla jsem, aby si z Indie odvezli "nejen duchovní zážitek" a měli možnost alespoň trochu poznat běžný život velkoměsta. Ovšem museli jsme si trochu pospíšit, protože večer nám jel vlak do Džagannáth Purí. Čekala nás třiceti šesti hodinová cesta vlakem…. Indické nádraží
Díky pověstnému českému humoru, cesta ubíhala celkem dobře. Jen asi předposlední zastávku před Džagannáth Purí se vlak zastavil a dozvěděli jsme se, že v další stanici je stávka, takže budeme mít zpoždění pár hodin…. Měli jsme. Oddaní využili toho času ke zpívání mahámantry na růženci a procházeli se po peróně. Také jsem vyrazila na procházku podél vagónu. Chodila jsem tam a zpět a najednou v jeden moment, když jsem polkla, cítila jsem bolest v krku. Bylo to zvláštní, nikdy jsem nezažila, abych přesně poznala okamžik, kdy začala nemoc….

Nemoc
Nejprve to nevypadalo nijak neobvykle, prostě mě jen bolelo v krku, ale když už jsme dojeli do Džagannáth Purí, cítila jsem slabost a teplotu. Když jsme se ubytovali v hotelu, místní personál nám sloužil jako oběd celou hostinu maháprasádam od Pána Džagannátha! Úžasné přivítání! Po prasádam byli oddaní velice nadšení k malé průzkumné procházce po Purí. V tu dobu, už jsem cítila velikou únavu a slabost, tak jsem zůstala v hotelu. Když se večer oddaní vrátili, měla jsem teplotu a necítila jsem se dobře. Další den nás čekala parikrama, koupel v oceánu, kde se koupal Pán Čaitanja Maháprabhu se svými společníky. Ráno oddaní vyrazili, bohužel beze mě. Koupání v oceánu, kde se koupal i Pán Čaitanja Maháprabhu Ležela jsem v posteli a trápila jsem se, že nemohu jít s ostatními. Doufala jsem, že další den už se připojím, ale hmotná příroda se mnou měla jiný plán….
Celkem oddaní strávili v Džagannáth Purí pět dní. Prošli všechna svatá místa, koupali se v oceánu a přijímali maháprasádam od Pána Džagannátha. Já jsem ležela v posteli a můj stav se nezlepšoval, naopak. Rodasí - nemoc Po dvou dnech teplota z 38 ° Celsia stoupla na 40 ° a několik dní neklesala. Ležela jsem stále v mokré, propocené posteli, v noci jsem nemohla spát, protože mi bylo špatně. Nikdy jsem nezažila tak nekomfortní stav, jako byl tento. Celé tělo mě bolelo a žádná pozice v leže nebyla příjemná. Jednou v noci jsem měla z vysoké teploty mírné halucinace.
Můj manžel mi třikrát po třech hodinách vyměnil oblečení a prostěradla, potom suché prádlo došlo. Pozvali jsme ajurvédského doktora, který mi dal neskutečně nedobré léky a sirup. Teplota mi do rána klesla na 37,5°C. Naděje nám svitla, večer už jsem ale měla opět 40°C.
Jeden podvečer byli oddaní nedaleko našeho hotelu v chrámu Rádha – Giridhárí, měli tam úžasnou hostinu a kírtan. Byla jsem v pokoji sama, už byla tma a najednou jsem cítila hroznou zimu, nemohla jsem se zahřát, i když jsem se zabalila do spacáku. Po chvíli přišel nával ohromného tepla - od konečku prstů na nohou postupně až nahoru jsem cítila horkou vlnu. Ale zimu v mém těle to nezahnalo, měla jsem úplně ledové nohy a ruce. Nevěděla jsem co se děje, ale tušila, že to není úplně v pořádku…. Snažila jsem se koncentrovat na Krišnu, na Pána Džagannátha a přemýšlela jsem, jestli už nastal můj čas. V jednu chvíli mě ale napadlo, že to není moc ohleduplné vůči ostatním oddaným. Měli by tolik komplikací, kdybych opustila tělo v Indii. A co služba, nikomu jsem ji v Čechách nepředala, oddaní by měli tolik starostí….
Během toho přiběhla Lílašakti matadží. Poprosila jsem ji, aby zavolala mého manžela. Když přišel, opravdu se mírně vyděsil, měla jsem 41° C , ledové nohy a ruce. Po nějaké době chlad přešel, ale horečka zůstala. Nevěděli jsme, co mi je. Kromě vysoké horečky "mě vlastně nic netrápilo". Ajurvédský doktor nestanovil diagnózu a z jeho léků se mi dělalo špatně. Neměla jsem vůbec chuť k jídlu a za den jsem z donucení snědla jeden kousek chleba. Tímto způsobem uběhlo pět dní. Nebyla jsem schopná cestovat, a tak oddaní odjeli do Majápuru bez nás.
Zavolali jsme alopatického doktora, který mi předepsal další léky a sirupy. Když oddaní odjížděli, vypadalo to, že nejhorší mám za sebou a je třeba jen nabrat sílu. Ovšem netušili jsme, co mě ještě čeká. Když oddaní odjeli, přestala jsem brát všechnu medicínu kromě jediné (zřejmě nejhorší). Zvedal se mi žaludek ze všeho, co jsem spolkla. Zvrátila jsem vše, co jsem požila a později, když jsem se napila vody, nemohla jsem udržet ani tu. Ale šlo to ještě dál, iritoval mě jakýkoliv pach. Když jsem v koupelně ucítila mýdlo, vlastní pot…., vše bylo tak iritující, že jsem se jen "rychle odploužila" k záchodové míse. Omlouvám se, pokud to, co píši, není zrovna přitažlivé, ale chci popsat pouze fakta, protože to je věc, která se nestala a nestane jen mě. Po několika dnech zvrácení všeho z čehokoliv, jsem už neměla, co ze sebe dostat. Pět dnů jsem nejedla, bolely mě játra, ale protože jsem do té doby neměla nikdy problém s játry, nevěděla jsem, co to je za bolest a navíc mě bolel žaludek a svaly z neustálé námahy při zvracení. Tělo chtělo stále něco vyhodit ven, ale v mých útrobách už nic nebylo. Tak jsem jen seděla na posteli a znovu a znovu se mi na prázdno zvedal a svíral žaludek, bylo to vysilující

Daršan
Stále netušíc nic specifického o mém stavu jsme podnikli na rikše parikramu. Nechtěla jsem odjet do Majápuru bez toho, aniž bych nenavštívila jediné svaté místo a neměla možnost shlédnout krásná Božstva v Džagannáth Purí. Měli jsme daršan v chrámu Tota Gopinátha, překrásného božstva Krišny, do kterého během kírtanu vstoupil Pán Čaitanja Maháprabhu na konci svých pozemských zábav. Navštívili jsme dům Káší Mišry, kde se uctívají božstva Rádhakantha. V domě Káší Mišry Pán Čaitanja Maháprabhu bydlel 12 let v malém pokoji, do kterého můžete nahlédnout a vidět dřevěné sandále, lampu a postel Pána Čaitanji. Toto místo se nazývá Gambhíra. Cestou k oceánu jsme se rychle zastavili v Samádhi Haridáse Thákura. Nakonec jsme si pokropili naše hlavy vodou z posvátného oceánu a vydali se zpět k hotelu. Přestože hotel nebyl daleko, cesta pro mě byla velice náročná. Stále jsme netušili, co mi vlastně je. Majapurský komplex Další den jsme odjížděli do Majápuru. Dopoledne jsme ještě šli nakupovat sárí, chtěla jsem vidět, co všechno můžeme přivézt z Džagannáth Purí. Nakupovali jsme asi tři hodiny, ale potom jsem opět úplně vysílená ležela v pokoji a čekala na večerní vlak do Majápuru. Než jsme vyjeli, všiml si můj manžel divné barvy mých očí, hnědožlutého bělma. Cesta byla pro mě dalším utrpením. Normálně, by to bylo ideální cestování, kdy jen přespíte ve vlaku během jízdy a ráno jste na místě. Ovšem pokud jste zdraví a nebolí vás játra. Každý pohyb mi působil bolest. Nakonec jsme dorazili do Majápuru a šťastně se setkali s oddanými. Snažila jsem se dva dny pohybovat po majápurském komplexu se značnými potížemi. Velmi pomalou chůzí, převážně v mírním předklonu, jsem dychtivě dorazila do chrámu, abych spatřila překrásné podoby Božstev Rádha – Mádhava a jejich osmi společnic, gopí. Nejvíce jsem se těšila na daršan (shlédnutí) Božstev Pančatattvy v jejich nadživotní velikosti.

"Smývání" žloutenky
Začala jsem žloutnout a my jsme si stále nepřipouštěli, že bych mohla mít žloutenku. Potkali jsme jednoho oddaného, který vyrostl v Majápuru a když mě viděl, doporučil nám, abych šla na krevní zkoušky a zmínil se, že zná někoho, kdo "smývá žloutenku". Krevní testy dopadly katastrofálně, měla jsem tak vysoké hodnoty všeho, že byly několikanásobně vyšší než normál. Krišnovou milostí dorazil do Majápuru doktor Líla Dhara prabhu, který je bratrem lékaře, u něhož se léčíme ve Vrindávanu, pokud je potřeba. Líla Dhara prabhu nám konečně vysvětlil, co se se mnou dělo a děje. Podle testů a poslechnutí mého tepu (je vystudovaný doktor, ale léčí ajurvédsky) nám sdělil, že jsem prodělala malárii. Léky, které jsem brala v Džagannáth Purí, z nichž mi bylo špatně, způsobily nadměrné vylučování žluči a ta infikovala krev, z čehož jsem dostala žloutenku. Neměla jsem žloutenku typu A,B,C ani D a E. V Indii existuje osmnáct druhů žloutenky! Vysvětlil nám, že pohyb je pro mne velice nebezpečný, protože se mi rozpadávají krvinky a neobnovují se. Musím mít absolutní klid a nepohybovat se! Kí - džaj! Dostala jsem ajurvédské léky. Konečně někdo, kdo nám vysvětlil můj stav a ke komu jsem měla důvěru. V Majápuru jsme totiž předtím navštívili jiného lékaře, a nepoznal, co mi je.
Mladý doktor bydlel v klasickém obydlí z hlíny, trusu a slámy Doktor gauranga bydlel blízko jagannath mandiru Okamžitě jsem šla na pokoj a od té doby jsem jen ležela. Měla jsem bolesti, cítila jsem totální vyčerpanost, ale alespoň jsem už nezvracela. Mezitím oddaný, který nám předtím doporučil krevní testy, domluvil léčbu u doktora, který umí léčit žloutenku. Řekl nám, že ji "smývá" a že máme v šest ráno přijet k němu domů.
Vůbec jsem netušila, co si mám představit pod pojmem "smývá", tak jsem se vybavila čistými věcmi na převlečení a osuškou. Vyjeli jsme z Majápurského komplexu na rikše a jeli jsme až za vesničku za Džagannáth Mandirem. Cesta trvala asi 15 až 20 minut. Natřásání rikši na nerovné cestě mi způsobovalo velikou bolest jater. Dojeli jsme k mangovému háji, kde mezi stromy byly tři typické malé domečky z bambusu, kravského trusu a hlíny. Čekal nás pan doktor. Mladý chlapec, který bydlí se svou rodinou v mangovém háji se jmenuje Gouránga. Jeho otec je doktor a naučil své syny umění pomoci lidem absolutně přírodní metodou.
Když mě Gouránga viděl, jen se usmál - měla jsem úplně žlutou kůži! Dal mému manželovi bílou pastu, která byla trochu hrubá, jako by tam byla rozemletá nějaká kůra, nebo kořen. Řekl, ať mi ji namaže na celé paže. Potom lil z lahve vodu přes kůru nějakého stromu na dlaně mého manžela, aby se mohl umýt. Z rukou mého manžela stékala tatáž bílá pasta smíchaná s vodou. Potom Gouránga začal lít vodu přes kůru na mé ruce namazané bílou pastou. Řekl mi, abych si tu pastu postupně smývala. Když voda dopadla na mé paže, okamžitě zežloutla a stékala ze mě až ošklivě žlutozelená barva. Když jsme smyli celé paže, zůstalo pode mnou jen jedovatě žluté jezírko. Dostala jsem dvě a půl kuličky pepře a kousek kořínku na žvýkání s tím, že musím jezdit každé ráno, ještě tři týdny. Měli jsme v Majápuru už posledních pět dnů. Můj manžel řekl Gourángovi, že mě může omývat on, když nám dá potřebné ingredience. Gouránga se začal smát. Vysvětlil, že by to nefungovalo, není to jen ingrediencemi, jsou k tomu potřeba určité mantry a zplnomocnění. Další den následovala stejná věc a při smývání stejná barva. Ptala jsem se Gourángy, jestli je ta barva běžná, a on odpověděl: „ No, very heavy". Pak ještě vysvětlil, že normálně stačí podstoupit proceduru čtrnáct dní, a já bych určitě potřebovala tři týdny. Další dny žlutá barva z mých rukou už neměla tak agresivní barvu. Po každém smývání měli mé ruce normální barvu, ale do večera už byly zase žluté. Jezdila jsem ke Gourángovi na smývání žloutenky do konce našeho pobytu. Potom oddaní pokračovali do Vrindávanu a já s Rásabihárí matadží jsme se přidali k našemu duchovnímu mistru Bhaktivaibhavovi Svámímu a letěli do Dillí. Rodasí se už cítí trochu lépe - před odletem do Dillí Tam jsme se ubytovali v domě našeho dobrého přítele V.K. Parašára.
V Dillí jsem podstoupila další krevní testy a už jsem jen ležela až do našeho návratu do Čech.
V Indii jsem tedy ležela celkem měsíc a v Čechách ještě další. Díky ajurvédským lékům od Líla Dhara prabhu a přísné dietě se můj stav rychle zlepšoval.
Chtěla jsem vám popsat tuto událost, abych vysvětlila pomíjivost materiální existence. Často si myslíme, že se nám ty hrozné věci nemohou stát, ty se dějí jen "druhým".
mare krišna rakeke – rake krišna mareke - koho chce Krišna zabít, nikdo ho neochrání a koho chce Krišna ochránit, nikdo ho nezabije. Tento zážitek byl pro mne velice silný z více stran. Ještě nikdy jsem v tomto životě nezažila tolik koncentrovaného tělesného i mentálního utrpení a navíc po tak dlouhou dobu. Bylo to opravdu intenzívní, občas jsem měla pocit, že už to nikdy neskončí.
Uvědomila jsem si pomíjivost materiální existence. Jak se říká v Čechách: „Člověk míní a Bůh mění". Těšila jsem se až přijedou oddaní a společně s mým manželem je budeme provázet Indií. Chtěla jsem ukázat, jak se tam vyznám, jak se dokáži domluvit s místními, že jsem tam vlastně doma. Nakonec mi Krišna ukázal, že pýcha předchází pád.
transcendentalní západ slunce v Purí Další velice hlubokou realizací pro mne bylo uvědomění toho, jak vzácná je společnost oddaných a jak jsou oddaní milostiví. Toto nepíši jako frázi, to je fakt. Nikomu jsme do Čech nepsali, co se děje, ale přesto se to oddaní dozvěděli a modlili se za mě. Uvědomila jsem si, že se ne vždy chovám k oddaným správně, ale oni přesto projevili svou milostivost, starost a jemnou povahu. Pochopila jsem, že bychom si měli společnost oddaných hýčkat, protože je to největší požehnání, které nám Šríla Prabhupáda dal, tím že založil tuto společnost pro vědomí Krišny!
Děkuji a omlouvám se zároveň všem, kteří tolerují mou nepokornou maličkost.
Šríla Prabhupáda kí - džaj! Goura bhakta vrinda kí - džaj!

Tímto uzavírám sérii článků Vzpomínky na Indii.

Hare Krišna, vaše služebnice Rodasí déví dásí