Deník kazatele na cestách, díl 3 (leden - září 2001)

Deník kazatele na cestách díl 3 (leden - září 2001)

Tentokrát se na kazatelských cestách s Indradjumnou Svámím můžeme vypravit do Polska na jeho úspěšné turné, na Sibiř, kde je taková zima, až je skoro nemožné mluvit, do Jižní Afriky, pro kterou očividně platí, že v tomto světě hrozí nebezpečí na každém kroku, a do spousty dalších zemí, které jsou svou politikou, počasím či smýšlením velmi exotické - a ve všech nás Indradjumna Svámí přesvědčí, že tyto rozdíly existují jen na hmotné úrovni, a že tím nejexotičtějším v tom nejpozitivnějším slova smyslu je skutečnost, že jsme všichni duše, které mohou žít v míru, pokud se zaměstnají ve službě Bohu.

Ukázka:

S veškerou oddaností, které jsem byl schopen, jsem prováděl púdžu svým Božstvům, Lakšmí-Nrsimhadévovi, s oddanými jsem absolvoval celý ranní program a po prasádam jsem všechny posadil do našich autobusů směřujících k místu konání festivalu. Pod zlověstnými mračny jsme pracovali hodně hodin, abychom všechno připravili, a v půl páté odpoledne jsme menšímu zástupu festival otevřeli. Po hodině se dav rozrostl jen asi na 2 000 lidí. Ovšem, mnoho játer by podobné shromáždění považovalo za veliký úspěch, ale naším problémem nebývá to, že by přišlo příliš málo lidí - ale spíše jak se vypořádat s obrovským davem, který často čítá 10 000 lidí i více. Připisoval jsem tuto "chabou" účast hrozícímu dešti, ale jak šel čas, déšť nepřicházel a všechno probíhalo hladce. Zdálo se ale, že 15 mužů z bezpečnostní služby je poněkud neklidných, patrně proto, že věděli, jaká je v Lodži mládež, a kvůli skutečnosti, že jakýkoliv problém na nedalekém fotbalovém zápase by se mohl snadno přenést na náš festival. Nešlo mi do hlavy, proč by si tito muži měli dělat nějaké starosti - každý z nich měřil přes dva metry a jejich postavy připomínaly bojové stroje s obrovskými svaly, planoucíma očima a zamračenou tváří! Všichni byli v černém a vyzbrojeni nejrůznějšími zbraněmi. V jednu chvíli jsem přistoupil k jednomu muži z ochranky a zeptal se ho, zda je všechno v pořádku. Odpověděl, že si nemusíme dělat žádné starosti, ale že by se mnou chtěl o něčem mluvit. Souhlasil jsem a posadili jsme se, abychom si promluvili. Řekl: "Mahárádži, nechci, aby moji lidé ještě někdy jedli vaše jídlo. Na minulých festivalech jim vaši oddaní dávali všechny druhy jídla z vaší restaurace." Řekl jsem: "Bojíte se, že by v jídle mohli být nějaké drogy?" "Ne," odpověděl, "vím, jaký máte čistý standard. Potíž je v tom, že vaše jídlo na ně má zvláštní vliv. Způsobuje, že začínají být stejní jako vy všichni." "Jak to myslíte?" řekl jsem. "Celou dobu se po něm smějí. Jsou z něho jemní a milující a soucitní. Tito muži musejí být tvrdí, aby mohli dělat svou práci. Vaše jídlo dělá z mých lvů jehňátka! Jen se podívejte." Ohlédl jsem se směrem k naší restauraci a uviděl dva z jeho mužů pojídat samózy. Smáli se a žertovali s oddanými.